Výmarský ohař


Vážení přátelé pejskaři či myslivci,
dostali jste se na stránky chovné stanice „od Dubinské skály“, která se specializuje na chov výmarských ohařů.

Výmarský ohař patří mezi lovecká plemena psů. To znamená, že původně sloužili (a ve většině případů stále slouží) myslivcům při lovech zvěře. Co musí výmarský ohař umět, aby byl opravdu uznávaným loveckým psem a mohl mít potomky najdete tady.

Čím dál více lidí si však pořizuje výmarského ohaře jako společníka. Je to především pro jeho neobvyklou stříbrošedou barvu. Navíc je jako většina ohařů velký dobrák. Proto se hodí k dětem, které si s ním dělají doslova co chtějí, aniž by to psovi vadilo. Snad jen před pícháním do očička a taháním za uši se raději schová.

Původ výmarského ohaře je obestřen tajemstvím a nikdo přesně neví, kde a kdy se objevil. Několik teorií o historii tohoto plemene, se dočtete zde.

My samotni jsme byli „výmarákem“ uchváceni v okamžiku, kdy jsme viděli blankytně modré oči, kterými udivují malá štěňata.
Před tím, než se nový chovatel rozhodne pro to, že bude mít doma ohaře, měl by dostatečně zvážit své možnosti. Musí vědět, jestli si opravdu najde v životním rytmu minimálně hodinu, ale spíše dvě denně pro to, aby se mohl psu věnovat.
Ohaři a „výmaráci“ nejsou výjimkou, nejsou žádní posteloví mazlíci. Nebudou se nikdy chovat jako pudlík (při vší úctě k pudlům).
Každý, kdo chce takového psa mít, musí počítat s tím, že bude hodně času trávit v lesích, v přírodě. Pokud ohaři nebudete věnovat hodně svého času a nebudete s ním chodit na dlouhé procházky, bude svou energii vybíjet jinde (v nejlepším případě vám rozkouše pantofle).


Výmarských ohařů je v tuzemsku stále poměrně málo. Je to především proto, že jejich chovy jsou velmi dobře sledovány klubem chovatelů výmarského ohaře. Splnit všechny podmínky pro chov není jednoduché. Čistokrevná a tedy rodokmenem vybavená štěňata nemohou vzejít z jakéhokoliv spojení psa a feny. Nad vším dlí poradce chovu, který vydá souhlas s tím, jestli patřiční jedinci mohou mít spolu štěňata nebo ne.
Základem našeho chovu je fena Rita z Čeřeniště, které ovšem říkáme Dona. Štěňata, která nám porodila po krátké nicméně intenzivní známosti s Pašou Nestorem, dnes žijí u dobrých lidí od Františkových lázní, Kamýku u Litoměřic až po Ostravu. Donu nám cvičil zkušený výcvikář a myslivec Antonín Žižka, který má s výmarskými ohaři mnohaleté zkušenosti.
Dnes je Dona docela sebevědomá psí ženská, která nám hlídá dům, zlepšuje náladu a přesvědčuje nás, že musíme jít na procházku, i když je venku hnusně.
Naši stanici jsme nazvali od Dubinské skály. Dubina je místo u naší chalupy v Hostýnských vrších. V Dubině, ukryta v lesích, ční ze země, částečně ukryta pod listím dubů, skála, u které si hráli naší psi, když byli ještě hodně malí. Tam jim bylo nejlépe. Tam viděli první srny, poprvé uslyšeli křik sojky.
Ten byste mohli uslyšet i vy. Naši chalupu totiž pronajímáme a mohli byste se tak sami přesvědčit, jak krásně tam je.


Svojí nápadnou a nezvyklou šedou barvou jsou výmarani považováni za nejstarší čistou rasu německých ohařů. Přibližně od roku 1878 je jejich chov cílevědomě řízen. Přesto se doposud nepodařilo ujednotit názor na jeho původ.

Jedna z variant dokládá původ výmarských ohařů v Čechách. Při honech na panství knížete Esterhazyho a Auersperga v Čechách poprvé uviděl stříbřitě šedé psy sasko - výmarský arcivévoda Karel August (1757 - 1828), který byl nadšen jejich výkony a inteligencí. Nechal si několik jedinců poslat (darem?) na svůj výmarský dvůr, kde je nadále šlechtil a založil systematický chov. Během první poloviny 19. století se pak tito stříbřitě šedí psi značně rozšířili. Ceněná je mimo jiné jejich ostrost a ostražitost.

Pod názvem výmarský ohař si většinou každý představí velkého urostlého krátkosrstého psa zvláštního zbarvení. Ovšem podstatně méně známý je výmarský ohař dlouhosrstý.
Původ dlouhosrsté varianty je rovněž nejasný. Nejvíce věrohodnou a doloženou variantou je ta, že krátkosrstým rodičům se ve vrzích rodila s krátkosrstými štěňaty vzácně i dlouhosrstá štěňata. Dlouhosrstá štěňata se vyskytovala pouze v některých krátkosrstých krevních liniích. Nebylo tedy vytvořeno nové plemeno, ale byla zde možnost přijmout tento dar přírody. Dlouhosrstí výmaráci se tedy vyskytovali, k lovu málo používali a dokonce někdy byla štěňata utrácena jako nežádoucí.
Obrat nastal až v roce 1935 kdy byla dlouhosrstá varianta mezinárodně uznaná.

Teprve dnes poznáváme, že bezdůvodným usmrcováním dlouhosrstých štěňat jenom na základě tehdejších módních hledisek byla uměle a lehkomyslně narušena cenná genetická základna. S prvním plánovaným chovem dlouhosrstých se začalo v Rakousku. V Německu začali až v roce 1963. Proto se nelze divit tomu, že i dnes je Rakousko stále ještě pravým domovem dlouhosrstých výmaranů i když nejvíce je jich nyní už v Německu. Ovšem nejznámější německá chovatelská stanice dlouhosrstých začala chovat na feně původem z Rakouska.
V tuzemsku má výmarský ohař z evropského pohledu kvalitní chovnou základnu, zastoupeni jsou i dlouhosrstí. Na Slovensku mají také svého ´výmaráka´ - slovenský hrubosrstý ohař - ale to je další historie.

Nezbývá než konstatovat, že výmarský ohař je vzhledově a povahově nejzajímavější příslušník rodiny kontinentálních ohařů a je obestřen tajemstvím, které se nepodaří nikdy odhalit.

Co musí pes umět


Aby mohl mít čistokrevný pes výmarského ohaře čistokrevná štěnata s čistokrevnou výmaří fenou, musí mít oba rodičové lovecký výcvik. Dále musí absolvovat výstavy, na kterých je páni rozhodčí ocení velmi vysoko.
Zkoušky s loveckým psem nezvládne nikdo jiný než myslivec, lovec zelený. Disciplíny, které musí pes absolvovat, totiž není možné nacvičit se psem nijak jinak, než s flintou na rameni.

Zkoušek je celá řada a jejich vyvrcholením je účast nebo dokonce úspěch na Memoriálu Richarda Knolla nebo na memoriálu Karla Podhajského. To je jakási vysoká škola loveckých psů. Nicméně stejně jako v životě lidském, ani v životě psím není vysoká škola podmínkou pro vznik potomstva.
Podmínky chovu se postupně mění, jsou čím dál přísnější, aby chovy byly stále kvalitnější. Jen díky tomu se zatím daří, aby toto plemeno bylo velmi velmi kvalitní a aby se nestalo to, co mnoha jiným plemenům, kde množství zvítězilo nad kvalitou. Kvalitu chovu sleduje poradce chovu. Ten rozhoduje o chovnosti fen a psů, schvaluje jednotlivá krytí.

Vysvědčení Rity z Čeřeniště ze zkoušek najdete tady.

Podle jednotlivých názvů předmětů toho laik a nemyslivec mnoho nezjistí. Každopádně musí pes umět přinést lišku, vyplašit bažanta z křoví, přinést kačenu z vody, najít raněnou srnu v lese a podobně. Dobře vycvičený pes je prostě naprosto nepostradatelným pro každého myslivce.
Ocenění vzhledu získá pes či fena na výstavách. Těch je celá řada – od oblastních až po mezinárodní výstavy. Na nich mohou být psi oceněni od jedničky (výborná) až po trojku (dobrá). Dále mohou zvlášť dobře vypadající psi získat doklad o čekatelství na šampióna krásy (CAC). Pes, který zvítězí ve svém plemeni, získává BOB.
Určitý počet CACů opravňuje chovatele k tomu, aby získal pro svého psa titul „šampión krásy“.

Ocenění Rity z Čeřeniště z výstav najdete tady.

Výstavy jsou hrozně pěkné. Je to přehlídka psů všech možných plemen. Když jsme s chovem začínali, vůbec jsme nepočítali s tím, že se budeme výstav tak často účastnit. Nicméně atmosféra výstav, to, že si můžete popovídat s dalšími chovateli a že vidíte jiné psi, je natolik fajn, že stojí za to výstavy absolvovat.
Seznam výstav najdete v časopisech nebo na internetu.